Kam na dovolenou?

Kam na dovolenou? No, přece na Vlčák.

Letošní události spousty kačerů připravily o možnost vyrazit někam za hranice a užít si dovolenou někde v Jugoslávii u moře, v pořádných kopcích rakouských Alp či třeba v Itálii po památkách. Stejně tak nás odřízl hajzl kovid od kačerské dovolené na Kypru s naší bandou a tak jsem smutně smazal z navigace kešky a mapu zmíněného ostrova, do šuplíku hluboko na dno zatlačil čerstvý pas a začal pozorovat situaci v českých, turisticky atraktivních místech, která se plnila lidmi. Tak sakra, kam to teda letos pojedeme?

S odpovědí brzy přiběhl Tom, kdy zběžně prolustroval ubytovací možnosti rekreačních středisek nejmenovaného energetického monopolu, u kterého tvrdě dře a zapíchl prst do mapy. ,,Vlčí kopec“ čtu mu přes rameno a nevycházím z údivu. ,, Prej tam nejsou žádný lidi, keší je tam hromada a kaňony Jihlavy a Oslavy silně připomínají kraj kolem Sázavy, kterej momentálně okupují všichni Pražácí.“ Ujistí mě a můj nevěřícně sevřený ret povoluje v lehkém úsměvu ve vzpomínce na loňskou Sázavu. Tak ok, ukecávám sovu, v práci zablokujeme dovolenou a kromě Toma s Markétou vyrážíme na ,,Vlčák“ s celkem neznámou skupinkou v počtu devíti kusů.

Dojíždíme do příjemného školícího centra energetické společnosti vybaveného loveckým zámečkem a opuštěného v hlubokém lese nad strmým srázem nad řekou Oslavou, na pomezí Vysočiny a Jihomoravského kraje, nedaleko Dalešické přehrady. Místo opravdu bohem zapomenuté, kde lišky dávají dobrou noc. No pěkně to tu mají zařízené. Seznamujeme se zbytkem party a po společném večeru je jasné, že si budeme rozumět. To ještě netuším, že nás ráno čeká jeden z nejhezčích a nejzajímavějších výletů v mým životě…

step

Metlák a Sova

Ráno se nenecháváme přemlouvat a usedáme do zámečku na snídani. Řádně se nacpeme a po snídani balíme vypůjčený chleba a rohlíky od snídaně na dnešní výlet. Tři auta s námi míří do nedalekého Mohelna k Hadcové stepi, kde parkujeme a vyrážíme krajem kamení a lišejníku směrem do údolí Jihlavy. Je krásně a výhled ze stepi umocňuje masivní hráz vodní nádrže Mohelno. Pokouším se lovit multinku Mohelno – step, ale drsný vůdce výpravy Tom mi to rozmlouvá, že je finálka stejně jiným směrem a tak to po čtvrté stagi vzdávám a jen se fotím se sovou na vyhlídce k místní earthce Mohelnická hadcová step. Sestupujeme více k řece, až dorážíme k bývalému mlýnu. Zde končí sranda a kochání do kraje a začíná to pravé dobrodružství. Zde nás vítá mysterka Mohelnický mlýn – jinak. Na místě stojí starý mlýn, skrze který protéká, jak už to u takových mlýnů bývá, náhon. Jeho výtok vede přibližně dvacetimetrovou kamennou chodbou, kde se sice průměrný kačer v pohodě postaví, ovšem dosti živý proud vody deroucí se zpět do řeky mu jak pohodlné postávání, tak jakýkoliv pohyb proti proudu dosti stěžuje. Takový průměrný kačer pak ve vodě nestojí jen po kolena, ale jistě si namočí i pupík. Kde je keš si asi každý domyslí sám, ale musím uznat, že to byla drsná sranda, nic pro neplavce. Já vše jistil z místa výtoku a pro keš jsme vyslali vůdce výpravy, ať si taky užije, když mě nenechal dolovit tu multinu. Nakonec se vrátil mokrej od hlavy až k patě, ale vypadal spokojeně. Já jeho úsměv škodolibě sdílel.

vyhlídka

Pro mysterku do vody

pohodička na skále

Vracíme se na turistickou trasu a kolem vody dorážíme až do nedalekého kempu. Lehce scházíme z cesty a na konci kempu na nás kouká vysoká skála končící v pěkné tůni kroutící se Jihlavy. Je horko a všechny nás napadá to samý…tady se musíme vykoupat. Letmo kontroluju kvalitu svého spodního oblečení a zanedlouho se vrhám s ostatními do chladné čisté vody a nechám se unášet proudem kolem skály. Paráda. Sova jakožto noční pták a neplavec vše nevěřícně kontroluje ze břehu. Tohle místo je tak krásné, že se sem za dva dny rádi vracíme vykoupat. Osvěženi vyrážíme dál po trase a hrabeme se z kempu do drsného kopce. Za chvíli jsme zas zpocení jak vepříci. Naštěstí je zanedlouho jez, kde se na nás směje tradička z druhé strany a tak vyrážím ověšený botama kolem krku a lovím keš Dolní mlýn. Následuje výstup do svahu, kde prozkoumáváme všechny vyhlídky po cestě a lovíme na nich postupně Jihlava 2 reloaded (jedno z nejhezčích míst z celé trasy), Skály nad řekami – Velká skála a Velký kačer. Musím uznat, že vyhlídky jsou zde opravdu parádní a příroda mi zde připomněla Sázavu. Protože se stále nacházíme nedaleko hadcové stepi, všude se vyhřívají ještěrky. Ale né ty malinkaté, co vždycky zdrhnou, jak se někde něco pohne, ale pořádný zelený potvory velikosti menšího leguána. A z lidí si moc nedělají a ještě se nechávají pěkně fotit.

koupání pod skálou

ještěrky jsou tady všude

Sově dochází voda a mě se zbytek ve flašce také už moc nelíbí. Před námi je ještě půlka trasy a tak na mapě nacházíme ,, nějaký pionýrák“ pod námi. Nakonec se z něj vyklubal pěkný kemp, kde marně hledáme pitnou vodu. Nakonec zkoušíme kiosek, kde kupujeme flašku vody za 40 korun (asi nějaká vysokomoravská přirážka), pivo tu mají levnější a tak si dáváme jedno na přilepšenou. Čeká nás výstup do svahu na druhém břehu řeky k zřícenině hradu Templštejn.

Je to opravdu hnusnej kopec a tak v předklonu ukrajuji pomalu metr za metrem a vyhýbám se nějakému sportovnímu týmu zvesela sestupujícího z kopce dolů (je jich asi čtyřicet a na úzké pěšině to nebere konce). Nakonec se vysílen dohrabu k hradu a usedám na kládu u místního ohniště. Ze sovy vyžebrám svačinu a cpu se… Tom s Jirkou zatím hledají kešku Jihlava1 a poté se vydávají na vyhlídkovou věž hradu s pěkným výhledem po okolí. Po řádném nacpání jsme se sovou také vyrazili na obhlídku věže a krom hezkého výhledu spatřuji nedaleko hradu skupinku mladých lidí sedících mezi stany a bivaky, hrajících na různé hudební nástroje. Vracíme se k ohništi a já seznamuji naší skupinku se svým objevem, ,,hele tam kempí nějací skvoteři, hned za hradem.“ Načež se ze křoví vynoří hlava dredatýho týpka a už dostávám kartáč, že to nejsou žádný pankáči, ale že se snaží opravit hrad a že tu zle makaj, aby to tu bylo hezký… Hned otáčím a chválím pěkně opravenou věž, pěkné dřevěné schody a dodávám, jak je dobře, že ještě někdo něco takovýho dělá. No, ale kamarádi asi už nebudeme… a tak balíme a razíme dál, ještě to máme kus cesty.

hrad Templštejn

křovíčko

Stezka nás tahá na pole a krajem lesa. Začíná být dosti dusno a na nebi se objevuje malý černý mráček. Někteří si pohrávají s myšlenkou, že by nebylo špatný, kdyby trochu sprchlo… Lovíme kousek ze série T-trail, která se nám přimotala do cesty a pak se Tomáš zahledí do svý navigace… ,,Tady je taková cesta lesem, sice končí kousek od silnice, ale tam bude nějaká pěšina a za chvíli jsme na cestě, zkrátíme si to tak o kilák“ povídá mi natěšeně, ale já si furt stojím za svojí vyhlídnutou trasou okolo kravína, rybníčku a cestě značené až k silnici. Nakonec mě utluče argumenty jako je zlý plot okolo kravína, nebezpečný dobytek volně pobíhající okolo,… ,,No, jak myslíš“ Zběžně kontroluji vrstevnice za končící lesní cestou v mapě. A tak razíme po Tomovo cestě…

Zde je dobré upozornit čtenáře, že bych tímto článkem nechtěl nikoho obviňovat ze špatně zvolené trasy a za další slet událostí, který se následně stal a za které až tak zvolená trasa nemohla. Mapa je mapa a skutečnost bývá někdy jiná, než nám to mapa maluje. Nicméně na konci té lesní cesty pěšinka k silnici nebyla. Bylo tam jen maliní, ostružiní a husté smrčky. Ač jsme se sebevíc snažili k silnici dostat, hustý porost nás směroval stále víc a víc do kopce, až jsme nakonec stáli na vrcholu nad řekou i nad silnicí. Směrem k silnici se svažoval pěkný sráz sypkého kamení a ten malý černý mráček do puntíku splnil sen některých z nás. A začalo chcát. Ale hodně. A tak jsme se schovávali pod nízkými duby na vrcholu kopce a z nebe kromě potoků vody začaly lítat i blesky. Podotknul jsem, že stát na kopci pod stromem za bouřky by se prý nemělo, ale byl jsem odehnán pod jiný doubek a tak jsem smutně čekal na umoudření počasí pod stromkem sám. Nakonec se po půlhodince letního deštíku mráček odebral do… horoucích pekel a my totálně prochcaný vyrazili na sestup promočeným srázem. Mapa napovídala, že dle vrstevnic to nebude jen tak a taky nebylo.

trošku mokrý

mlha v údolí

Sestup všech členů skupinky zabral asi půl hodiny a do toho se od spoda vrátil Jirka s nemilou zprávou. ,,Ona ta silnice není pod kopcem, ale my lezeme do údolí, nad nímž se tyčí silnice ve výšce asi sedmi metrů na ještě hezčím náspu, než je tenhle sráz“. O některé se pokouší mdloby, mráček se na nás přišel zase podívat a z nebe se začínají opět snášet kapky. Nakonec se všichni setkáváme v roklině, keš s patřičným názvem Údolí Dukovanského potoka ignorujeme a hledáme rozumné místo, kde se vysápat k silnici. Nakonec Honza vybíhá do strmého kopce a snaží se neuklouznout na promočeném svahu za pomoci místních stromků. Před vrcholem u silnice ho čeká hromada škváry ze zimního posypu silnice, ale i tu nakonec zvládá a za chvíli se na nás směje už pěkně na asfaltu za svodidly. Kopíruju jeho stopy, a protože to není sranda, sem tam mi mé staré Salomonky se sešlapaným vzorkem ujíždějí (no jo Gármonty jsem si zapomněl na Vlčáku). Nakonec se dostávám také za svodidla a přichází na scénu záchranný tříčlenný tým ve složení Tom, Jirka a Markéta, snažící se dostat Markétu za pomoci hrubé síly a dvou turistických klacků na cestu. Je to celkem akrobatistický výkon a občas není jasný, kdo koho vlastně zachraňuje. Nakonec vytahujeme s Honzou členy této akce na silnici a zbytek party se už nahoru nějak doškrábe.

celá banda pohromadě

Celí mokří scházíme silnicí dolů k řece, kde se oplachujeme z nejhoršího a míříme asfaltkou přes most zpět ke stepi. Míjíme ranní trasu mokrým porostem kolem řeky a pokračujeme po silnici. Déšť ustává a my se vracíme na stezku po kraji stepi. Nakonec se dostáváme až k parkovišti, odkud se nám otevírá krásný výhled na údolí Jihlavy zalité mlžným oparem po letní bouřce. Z aut dolujeme poslední suché hadry a těšíme se do místní hospůdky na něco dobrého ….Dneska si to zasloužíme!

Díky za přečtení

Metlák

PS: Fotky publikovány s laskavým svolením všech osob. 🙂