Končí nám červen, lidé se těší na dovolenou a správný Čech dofukuje kola u své dvojkové “oktávky” v kombíku a balí pár triček, dvoje kraťasy, sandály a troje podkolenky. Děcka se vrátí ze školy s vysvědčením a po prvním řádném profackování se už těší do Chorvatska k moři. Mamka ještě přidá nějaké to lehátko a slunečník ( jo a ještě hromadu řízků a nakládaček na cestu). A táta přemýšlí, kam nacpat do zaplněného kufru dva hektolitry plechovek Budvaru….

I já jsem ukecal kámoše a tak jsem si ke konci června také zabalil sovu, trička a po našťouchání skoro všech mých piv ( něco muselo hold zůstat doma) do Tomášovi “oktávky” jsme vyrazili ve čtyřech směr Jadran. Správný Čech vydrží v Chorvatsku celou dovolenou u vody, děti mají radost, voda je slaná, zmrzlina je pecková, ale co se sovou, která se moc nekoupe a za hlavou na lehátku ve Starigradu má celou Paklenici a nervózně každej den vyhlíží okolní kopce?

Nu nic, naše dovolená tedy probíhala ve Starigradu, tedy spíše v Seline. Kdo někdy viděl “Vinetůa”, jistě si povšiml krásných kopců táhnoucích se vždy kolem městeček postavených právě na nedaleké louce u moře nedaleko pláže.  A protože sova nedala pokoj s výletem a ani návštěva Pagu a Zadaru jí plně neuspokojila, nezbývalo nic jiného, než naplánovat výlet do hor. Do “Velká Paklenica” chodí kde kdo, je to ráj turistů, horolezců, hadů a pavouků. To úplně nenaplňovalo soví představu o výletu do panenské přírody bez jediného živáčka a tak přišla na řadu “Malá Paklenica“. Tomáš začal horlivě hledat na svém “Hujaveji” rady průvodců, kteří tvrdili, že je to divoký kraj, kam se odváží jen zainteresovaný přírodovědec, broukař, entomolog, ten co hledá hady a pavouky….nakonec ale objevil článek, že se našel i jeden odvážlivec a skrz Malou Paklenici namaloval turistickou trasu. Sově se rozsvítili oči. Celou věc s turistickou trasou jsme si ověřili jak v Locusu, tak na “Mapách, tečka, cézet“, které optimisticky hlásili menší okruh o třinácti kilometrech a třech a půl hodinách čisté chůze. Sova byla nadšená. Začal jsem tedy hledat i já na svém telefonu, jaký potvory tam žijí a přidával to vše k lepšímu v rámci plánování výletu. Tomášova Markéta odmítla jít s náma a začala lehce pochybovat o našem návratu kolem třetí hodiny odpolední, což bylo nastaveno s časovou rezervou cca. čtyř hodin. Zatím jsem si nic moc nedělal z informace o náročném výstupu (co můžou Chorvati vědět o horách, to ještě nelezli na Kleť) a vesele hledal další havěť zde žijící. Do zítřejšího výletu jsem zahrnul dlouhé kalhoty proti zmijím, pavoukům atd… Markéta začala pochybovat o našem návratu.

Ráno jsme vyskočili už v sedm ze svých pelíšků a řádně se nacpali Chorvatským chlebem a českou vysočinou, které jsem si přivezl celou štangli (Češi na horách 😀 .. pozn. https://www.zasipkou.xyz/wp-content/uploads/2022/04/20170402_100353-1.jpg). Připravil jsem si svačinu o dvou krajíčkách chleba a pár kolečkách vysočiny, dva a půl litru šťávy a jedny sušenky. Natáhl jsem si dlouhé vietnamské kalhoty, které jsem si zakoupil před pár lety ve Vyšším Brodě od sympatického prodavače a v půl deváté jsme stáli na parkovišti pod Malou Paklenicí. Kdo by netušil, co je Malá, či Velká Paklenica zač, jsou to tedy řeky, které si vyhloubily své kaňony do vápencového pohoří Velebitu. Malá Paklenica je v létě pouze vyschlé koryto řeky (na což právě vsadil Chorvatský nebojácný značkař turistických tras). Po zaplacení asi 60 kun za vstup se na nás strážce parku v budce podíval, jako by nás viděl naposled a popřál nám šťastnou cestu. Pokochali jsme se ještě mapou, u které jsme potkali Českého běžce, který si tu pobíhal po okolí (ne, pořád se mi nechce věřit, že se takto oblečen odvážil do toho kaňonu smrti) jen tak v krátkých šortkách a dozvěděli jsme se od něj přibližný tvar trasy ( …tady to docela jde, tady je to do kopce, tady je to hodně do kopce…tady je taková kozí stezka, blbě se tam hledá značka….“). Naskočila mi lehká vráska, ale poděkovali jsme a už nás vítala cedule v několika světových jazycích…”Jen pro zkušené turisty hor znalých.”

Než jsme se pustili do našeho putování, odlovili jsme si tedy první a jedinou kešku (jo…celou cestu není ani jedna keš. Jen jedna na začátku a to hned na parkovišti a pak už nic…jen kamení, kopce a utrpení) a vyrazili vstříc novým zážitkům. Vyrazil jsem jako jediný v dlouhých kalhotách ( půl devátý ráno, třicet stupňů nad nulou ) jako vůdce výpravy, ale nějak mi to brzy začínalo vadit. Přes první nadšení úzké kamenité stezky s krásnými skalními útesy po obou stranách se mi kolem nohou začínali vlnit hadíci, tedy přesné nejdřív přede mnou zmizel tlustý hnědý ocas do křoví a pak se mi hubená světle šedivá zmije s jasnou klikatou čárou na zádech projela metr pře mýma Salomonkama. Chvilku se vlnila v nedalekých šutrech pro potěchu oka zbytku skupiny, tedy sovy a Tomáše a pak zamířila zpět k nám. To jsem zavelel ústup, ale nakonec se zmijka stočila někam pod šutr a zmizela z našeho dohledu. Vzpomněl jsem si na běžce v krátkých šortkách a prohlásil ho za sebevraha, naštěstí jsme už žádného hadíka cesto nepotkali, nebo jsme o tom alespoň nevěděli a já se zodpovědně po nemilé zkušenosti skoro do konce naší výpravy pekl v dlouhých kalhotách.

Cesta se stočila do koryta řeky a my tak postupovali po kamenech lehce vzhůru. Kdo by si chtěl Malou Paklenici představit, řekněme, že by se mohla podobat vyschlé Vydře. Některé úseky byly opravdu zajímavé a doplněné (snad i Chorvatským značkářem) o lana dopomáhajících k výstupu na vysoké kameny, nebo průchodu průsmykem. Cesta to byla opravdu náročná. Skákání po kamenech nás začínalo pomalu unavovat a potkávali jsme i první turisty zrazené cestou korytem. Německý pár důchodců okolo nás proskákal po kamenech dubovým hájkem a paní na mě smutně volalala: “Imr hóch, imr hóch!“ Z čehož jsem pochopil, že cesta vede stále do kopce, nebo teda přesněji furt nahoru, furt nahoru!

Pokračovali jsme i přes důrazné varování dál a došli jsme až k jeskyni, která je cestou značena jako voda….jo, značkář vyznačil místa, kde je dobré zastavit se pro vodu. Pěkná jeskyně, ve které odkapávala voda do připravených uříznutých petek, nám poskytla příjemné osvěžení a doplnění vody na další putování. Bohužel od této jeskyně už žádná značka s nápisem voda nebyla.  Stoupáme tedy dál korytem a sova se zasekává na místě, kde je sice lano, ale díra mezi kameny je cca. metr a půl široká (a čtyři metry hluboká) a sova ne a ne jí přeskočit. Já stojím pod ní a nemůžu jí pomoci. Nakonec jí Tomáš z druhé strany přetahuje do bezpečí a já v klidu překračuju “průrvu”. Dostávám hned kartáč, že tahle trasa není pro malé sovy, ale za chvíli se karta otáčí a tam, kde sova proleze bez sebemenších problémů se s Tomášem soukáme po zadku a zádech, abychom se vůbec vešli.

https://mapy.cz/s/3wHAY

Cesta kamenitým korytem unavuje a tak často zastavujeme a děláme přestávky. Zde se nám odhaluje místní fauna a kromě hadíků a pavouků objevujeme i krásu místních motýlů a na zpocená záda si rádi sedají zlatohlávci. Nakonec se cesta po deseti kilometrech korytem stáčí doleva do vršku na rozcestí. Pochopili jsme, že český mapy kecaj a vyrazili jsme do kopce, kde se nám otevřely výhledy na nejvyšší kopce Velebitu. Po zdolání rozcestí si Tomáš pohrává s myšlenkou navštívit Aniča Kuk (nechvalně přezdívanou naší výpravou Anča), což byl nedaleký (no, nedaleký) kopec, na kterém byla další keš se třemi odlovy. Se sovou jsme ho jasně přehlasovali a doporučili sestup a návrat domů…, do Seline…, doprdele to se mi chce vykoupat se v moři.

Sestup začal poměrně mírně a kopírovali jsme vršek, na který jsme vystoupali. Cestou jsme potkali staré základy kostelu a poté jsme se vydali lehkou úvozovou cestou. Nakonec nás ale kopec vyhnal na prudké slunce s klikatými cestičkami a prudkým sestupem po kamenitém povrchu. Výhledy byly parádní a místy se nám otevřel pohled do celé mořské zátoky jak s celým Pagem, tak s maslenickými mosty a celým Starigradem. Ale na sluníčku teplota rychle stoupla a já začal vzpomínat na kaňon Malé Paklenice s příjemným stínem. Často jsem zastavoval a upíjel z poslední flašky vodu z jeskyně a sem tam se schoval a posadil se na kámen do lehkého stínu pod doubek. Musím uznat, že sestup mi dělal větší problémy a já si nakonec odepnul nohavice ze svých kalhot a smířil se s tím, že raději zemřu na kousnutí od zlého a jedovatého hada, než že se upeču v černých vietnamských kalhotách. Naštěstí kousek od mé zastávky po sundání kalhot a překonání louky plné bodláků, něžně se zapichujících do mých čerstvě holých lýtek, jsme zůstali stát na pevné a krásné asfaltce, která byla cca. půl kilometru od našeho parkoviště.

Sáhnul jsem si na dno a cestou na parkoviště jsem už jen tak pletl nohama. Asi jsem vypadal už dost blbě a tak mi Tomáš natrhal pár přezrálých fíků, ale moc mi to nepomohlo a když se před mýma očima otevřel výhled na parkoviště s “oktávkou”, “štěstím” jsem se pozvracel. Sluníčko udělalo svoje a ani můj klobouk všemi vodami koupaný nepomohl. U auta jsme byli v pět…na cestu jsme vyrazili v půl deváté. Do moře jsem už ten den nešel a jen jsem se osprchoval a ulehl jsem k hodinovému spánku. Po řádném prospání a nacpání žaludku se mi ulevilo a začal jsem normálně fungovat (Tomáš vypadal, jako bysme nikde nebyli).

Shrnutí:

Myslím, že zkušený geocacher odkojený Alpami, či Tatrami by mohl říci, že dost přeháním, ale já, kluk ze Šumavy, co jednou viděl Jizerky a Beskydy, musím uznat, že k Velebitu jsem dostal přinejmenším respekt a začal si vážit turistického značení u nás (no jo, chtěl bych se jednou podívat a promluvit si s tím chorvatským značkařem, co se ničeho nebojí). Na tuhle cestu doporučuji dobré boty, hodně vody ( měli jsme díky jeskyni, kde jsme vodu nedaleko startu doplňovali dohromady ve dvou – a to sova je poloviční – 5,5 litru a raději bych měl i víc), nějakou tu vydatnou sváču obdařenou cukrem, po ránu dlouhé kalhoty proti hadům a nějaké ty zkušenosti s horskou turistikou (ne, cesta lanovkou na Petřín není to, co myslím).

Jo a dobrej foťák, ten se bude určitě hodit. A co vy? Jezdíte na dovolenou k moři? A vydržíte celou dovolenou jen u vody? Napište nám do komentářů, jak trávíte dovolenou vy…díky za přečtení.

poznámka od https://www.zasipkou.xyz/wp-content/uploads/2022/04/20170402_100353-1.jpg: Snad se na mě Metlák nebude zlobit, když napíšu, že celý výlet podcenil a tím ohrozil v tomto případě zejména sebe. Jsem ale moc rád za to, že se nebál o tom napsat a o tuto zkušenost se s námi podělil. Takto náročný terén Vás může čekat i v jiných zemích, kde jen těžko dokážete odhadnout složitost trasy, na kterou se vydáváte. Tady to bylo zakončeno pouze nevolností, ale ne vždy to musí končit “jen” takto.

Dávejte na sebe prosím pozor a nepodceňujte nebezpečí, která na Vás čekají.

Děkuji Metlákovi, že i přes negativní závěr zveřejnil svůj příběh.