původní rozhovor z roku 2019
Jsem moc rád, že Adam souhlasil s tímto rozhovorem, protože zkušenosti, které může předat celé komunitě, jsou více než přínosné. S Adamem Haunerem, jak zní celé jeho jméno, se můžete setkat v diskuzích nejen na Facebooku. Adam má totiž za sebou pár komentářů ke geocachingu, ať už se jedná o rozhlas nebo o psaná média. A teď už pojďme k samotnému rozhovoru.
Ahoj Adame, jak jsi se dostal ke geocachingu, v jakém roce a co Tě k němu přitáhlo?
Poprvé jsem o geocachingu slyšel v roce 2005 od kolegyně Kláry, geocacherky Kizz. Tehdy jsem to přešel, odradila mne cena za pořízení GPS. Ale o tři roky později jsem se ke geocachingu dostal znovu, když jsem si na dovolenou vypůjčil od kolegy GPS a na Šumavě našel první keše. Nejen našel, ale také nenašel 🙂 Náš syn Alex už byl ve věku, kdy se s ním dalo ťapat, a geocaching vypadal jako skvělá motivace na výlety skutečně jít, poznávat a hlavně hledat „poklady“. Jako dnes vidím ten protáhlý obličej, když za skalkou na Sedle vytáhl první kešku a smutně se probíral obvyklým nuzným obsahem. 🙂
Prý Tě po těch letech zajímají už jen tradičky? Co Tě vedlo k tomuto rozhodnutí?
Asi to není úplně léty ve hře, spíše nastavením: když se už dostanu od počítače ven, chci jít na nějaké zajímavé místo a tam najít kešku. Nepotřebuji zahánět nudu přemýšlením, co vymyslel autor mysterky tentokrát za šifru, na počítači můžu dělat přehršel zajímavějších a užitečnějších věcí. Ostatně léta jsem kešky zakládal a přišlo mi přínosnější dokončit svou keš, než řešit všelijaké obskurnosti mysterek. Ani multiny mi nepřirostly nějak k srdci: pro jejich hledání je nejlepší mít vytištěný listing, což je opět příprava doma. Pak se dokola řeší, zda platí i dolní schod zapuštěný do terénu nebo ne, neustále se počítá nebo v lepším případě zadávají postupové souřadnice, což zbytek rodiny nějak zvlášť nebaví. Každé překouknutí, každá drobná chybka je odměněna přesunem na
nesprávné místo a náležitě odměněna vděkem zbytku rodiny 🙂
Ale výše uvedené není kategorické, protože modré i žluté keše skrývají úžasné klenoty, ať už vzpomenu třeba keše Medoka, mnoho klenotů v GeoWest Parku či z jiného soudku průkopnickou Operaci Anthracite.
Měl jsi tzv. „pod sebou“ velké množství keší. Všechny si zakládal ty?
V předešlých odpovědích jsi uvedl velkou spoustu jmen. Jsou ti kačeři stále aktivní? A máš v seznamu někoho, koho bys opravdu vypíchnul?
Když vezmu zmíněné, tak Poník od června 2005 do září 2007 založil zhruba 35 keší, které ukazovaly krásná, často i zapomenutá místa na Plzeňsku, některé byly netradiční, akční mysterky, pořádal jedno z prvních CITO. Zkoušel spousty nového, prostě průkopník. Pak se stal druhým českým reviewerem (a 4. pokud se počítají zahraniční erik88l-r a Igi) a pár let jím pro Jihozápad byl. Měl jsem štěstí se s ním potkat hned na začátku mého hraní a pochytit některé myšlenky, které bych sám objevoval déle. Jenže reviewerování, kdy se člověk opakovaně setkává s hloupými nápady umíněných lidí, i ohromný nárůst popularity geocachingu, Poníka od hry odradily, přešel na jiné, méně masové hry a aktivity.
Venca68 zakládal keše v podobném duchu. Ona tehdejší plzeňská klika okolo Geocaching Plzeň byla neskutečně silná díky přátelskému předhánění v objevování možností geocachingu, ať už šlo o krabičky, úkryty, témata, šifry. Na začátku se Venca68 se na začátku také honil za FTF a sbíral geocoiny ve velkém, pro komunitu více než koordinoval vytváření dlouhodobé série krásných plzeňských geocoinů od legendární Radyně. Podílel se také na neuvěřitelně propracovaných soutěžních eventech Adventure Race Hracholusky. Kešky hledá, ale jeho roční počet nálezů leckdo najde za den.
JasnaPaka proslavený svou účastí na vývoji a propagaci Firefoxu, se kterým jsem dělal sérii v Němčovicích, se vrhl na mapování drobných sakrálních památek a umění ve veřejném prostoru Plzně a keše už prakticky nehledá. Kuriozitou je, že jeho parťákem v tomto projektu Křížky a vetřelci je první český geocacher Olles 🙂
Poník s JPAgeo vlastně přišli s CWG, s nápadem, který je dnes již běžnou součástí geocachingu nejen u nás. Je to tak?
Ano, ano! Hledali dlouho, ale výsledek stojí za to. Mimochodem, víš, že si v rámci hledání nechali vyrazit vlastní mince? Ale zpět k CWG: pokaždé se musím smát, když čtu, jak „s napětím čekali, jestli se nápad ujme, a vznikne alespoň 10kusová série.“ Po 13 letech existuje série s desítkami tisíc vzorů napříč mnoha státy! Je úžasné, že se díky pečlivosti a přísnosti JPAgeo při vedení katalogu dá položit letošní CWG vedle CWG z roku 2005 a ony k sobě stále patří. Prostě skvělý nápad, který dělá radost hodně hráčům a ještě větší musí dělat výrobcům CWG. Doufám, že klukům každý rok posílají na Vánoce velký dárkový koš 🙂
Za poslední rok jsi se velké části keší “zbavil”. Bylo to z nedostatku času?
Bylo to z mnoha důvodů. Zkusím některé vysvětlit, protože mohou někoho varovat. Například se mi pro velký počet keší stal geocaching určitou povinností. Víkendy se přestaly plánovat podle kritéria „kde je co zajímavého k navštívení“, ale podle „kde je potřeba provést údržbu“. V extrémním roce 2015 jsem měl vedle nově založených keší také bez mála 150 provedených údržeb či obnov keší. A to mám většinu keší rozptýlených po kraji, v přírodě, často kus cesty od parkoviště. Přestal jsem se těšit na logy, protože jsem se bál, kde se objeví poznámka, že v keši chybí to či ono, log vyžadující údržbu a já budu přemýšlet, kam narvat celodenní výlet.
Změnila se i rodina, Alex začínal hrát ve 4 letech, Max s geocachingem vyrůstal odmala. Uplynulo deset let a co bylo atraktivní pro malé děti, je pro ty jejich dnešní verze otrava. Když jsme chodili spolu na kešky, trávili jsme spolu čas. Pokud jsem vyrážel na kešky sám, bylo to na úkor našeho společného času.
Změnila se i hra a komunita hráčů okolo ní. Nezažil jsem etapu, kdy se většina kačerů v kraji znala, protože by se vešli do mikrobusu, ale o to raději jsem poslouchal vyprávění „veteránů“ jako byl třeba Poník. O dobách, kdy většina kačerů nosila věci na servis a považovali za samozřejmost drobné problémy napravit. Oproti tomu dnes čeká vlastníka nejsmutnější zážitek, když se navštíví svojí keš, za kterou všichni děkují a je podle jejich logů v pořádku. Věci na výměnu degradované na drť a odpadky, ukradené mudlokarty, zmizelá ořezávátka a tužtičky, mezi tím napadaný nepořádek z okolí. Přestože je geocaching hra, kterou si hráči dělají pro sebe, tak jen málo lidí je ochotných napravovat drobnosti či doplňovat obsah, aby děti měly radost. Díky za všechny skvělé přátele, kteří mi ochotně pomáhali, bohužel jich v poměru ke zbylým hráčům bylo jako šafránu.
Komunitu změnily svým způsobem statistiky. Spousta lidí je posedlá statistikami, hrají geocaching na kvantitu, zážitky a emoce mají z počtu bodů. Je to syndrom malého pinďoura, tj. mají malé sebevědomí, tak si jej přiživují body? Někdo říká, ať si hráči hrají, jak chtějí, jenže pak okolo tvé keše vyroste powertrail a začnou chodit nesouvisející logy. Jiní machři logují všechny keše, co by teoreticky mohli vidět v okolí z rozhledny, kdyby na ní alespoň vylezli. Někteří napnou na dovolené síly, ale po týdenním poctivém maratónu od keše ke keši je všechny zalogují jedním společným logem. Nebo autobus finálkářů zdaleka, co během dopoledne zaloguje kvanta T5 či D5 keší, aniž by k nim byli schopni napsat něco konkrétního. Postupně mne přestalo bavit pro tyto povrchní hráče a podvodníčky keše udržovat.
Dal si je tedy většinou k adopci nebo si nějaké necháváš a stará se o ně někdo jiný?
Hledal jsem, co s kešmi udělat, zda je archivovat, nechat je samovolně dožít, nechat je udržovat přáteli nebo je dát k adopci. Pohledy Aroganta, který v posledních letech udržoval seznam keší AHAcachingu, mne přesvědčil, že je musím zachovat v provozu. Od začátku roku hledám různě intenzivně vhodné rodiče. Začínal jsem na čísle 467 vlastněných keší, dnes jsem díky skvělým přátelům na 177 (v počtu je 89 proběhlých eventů). Pár keší si nechám, své si většinou nechávají kluci, ale pro mnoho dalších ještě musím adoptivní rodiče najít.
To je neuvěřitelné číslo. Vybavíš si, kolik jsi nejvíce vlastnil keší (počet)? Případně, kolik jich bylo adoptovaných?
Keší bylo skoro 400, s kešemi drženými JasnouPákou přes 400. Žádné powertraily, žádné listingy přes kopírák s dopsanou větou, mikro keše bys spočítal na prstech jedné ruky truhláře. Adoptovaných z toho bylo okolo 50 keší, ale adopce dost často v terénu znamená podobnou práci jako založení či obnovení.
Z tvých reakcí na FB plyne, že máš hodně rád CITO eventy a nemálo si jich už pořádal. Kromě těch tradičních, které již mají svoji historii a pořádáš je pravidelně, máš zrovna teď nějaký nápad na nějaké nové CITO?
CITO eventy považuji za skvělý nápad, jeden z nejlepších v rámci geocachingu, a jsem moc rád, že se jich poslední roky v Česku konají stovky a jsme ve světové špičce. Nad novým CITO eventem moc nepřemýšlím, protože kromě vlastních eventů jezdím na některé další pravidelně a víkendy nejsou nafukovací. Ale jeden nový se snad podaří realizovat: v Brdech existovala vesnička Hrachoviště, která zanikla v souvislosti s působením vojáků. Po vesničce srovnané se zemí zbyla stodola, pomník padlým, křížek a ovocné stromy. Stále plodící stromy jsou sevřené v náletových porostech, zastíněné křovím. Najde-li se shoda se správcem území, rád bych okolo nich uvolnil prostor a upravil terén pod nimi, aby připomínaly zahrady, na kterých kdysi rostly a tím i ves, která v toku času navždy zmizela.
Jak u Tebe vypadá náplň CITO eventu? Asi to nebude hodinová záležitost s cílem získat bod?
Náplň se vyvíjela, s JasnouPakou jsme začali pořádáním klasických úklidů, kdy je předmětem sběr odpadků. Pak jsme záběr rozšířili na břehy řeky a začali uklízet z lodí. V NP Šumava jsme kromě úklidů pomohli v klonovém archivu či vyřezali nálety na vřesovišti. Jinde se stromky sázely. Ve spolupráci s několika subjekty jsme pečovali o hrady a další památky, aby byly vidět a náletové dřeviny je neničily.
Hodinová CITO jsou fine, ale pokud se neuklízí zrovna hektarový parčík před školou, je většinou práce na delší čas. Jsem přesvědčený, že když už se lidi rozhodnou přijít či přijet na CITO, je dobré jejich chuť zúročit, aby produktivní čas byl v nějakém poměru k času na cestě či nezbytným přípravám.
Zmínil jsem, že hostuješ nějaká již tradiční CITO eventy. Můžeš je uvést?
Od roku 2008 pořádáme CITA se starostou Němčovic na Rokycansku. Nejdříve se konala ročně a sbírali jsme v lesích a roklích odpadky. Byly to velké akce, třeba 50 lidí. Během pár let se nám podařilo z lesů vytahat všemožné letité pneumatiky a podobný starý odpad a dostali jsme se do stavu, kdyby se musely odpadky do přírody navézt, abychom měli co sbírat 🙂
V té době se objevila možnost ve spolupráci s ČSOP a NET4GAS vybudovat v krásném údolí Olešenského potoka naučnou stezku. Tak jsme se vrhli tímto směrem, stezka vybudovaná i geocachery je již otevřená dva a půl roku. Údolí není převážně hospodářsky využíváno, v části si les roste podle svého. Bohužel jako na mnoho místech okolo Berounky i v něm jsou porosty invazivního trnovníku akátu. Pokoušíme se jej postupně vymýtit a nahradit směsí pro oblast přirozených druhů stromů. Akát je však neskutečný nezmar, je jak drak z pohádek – kmen pokácíte, vyroste deset nových kmínků za rok a mají klidně 4 metry. Takže je potřeba tyto výmladky vystříhat a spálit. Prostě je potřeba zabít akáta. 🙂
A teď trochu opačně. Jsou CITA nebo eventy, které jsou pro tebe zajímavé a třeba již i tradiční a kačeři Tě na nich mohou potkat? Myslím tím CITa pořádaná někým jiným.
Určitě! Mě zajímají téměř veškeré CITO eventy, které mám v dosahu, protože jsou rozmanité, zajímá mne i to, jak jsou organizovány. Např. Ritchier letos pořádal měsíčně úklid břehů plzeňských řek, což je skvělé a bohužel nekonečné, tak rád přidám ruce k dílu. Už několik let jezdím do Skoků, kde se parta nadšenců pokouší oživit zaniklou ves a poutní místo. Podobně mířím opakovaně na zpustlý zámek v Toužimi či zachraňovaný zámek s krásným parkem v Kanicích na Domažlicku. V létě nevynechám péči o mokřadní louky u Tisu na severním Plzeňsku.
Když jsme u CITO eventů: Chodí Ti na ně stále stejní lidé, nebo pozoruješ, že se vrůstajícím zájmem o geocaching přibývají i nové tváře na CITO eventech?
Nevím, zda zájem o geocaching ještě roste, třeba u nás doma i mezi přáteli pozoruji opačný trend 🙂 Zpět k CITO: Mám obrovské štěstí, že se pro myšlenku naučné stezky na Olešenském potoce nadchla parta skvělých lidí, kteří podle svých možností přijíždějí znovu a znovu. A to jde o event násobně fyzicky náročnější než třeba sbírání odpadků. S většinou z nich se potkávám i na dalších CITO eventech. Podle mé zkušenosti jsou nové tváře na všech CITO eventech poměrně vzácné, málokdy přijde někdo zbrusu nový, spíše účastníci CITO eventů v jednom regionu vyrazí na CITO event do sousedních. Smutné je, když se na CITO event sjedeme ze všech možných vzdálených měst, zatímco místní jsou zastoupení třeba jen dvojicí kačerů.
Je něco, co Tě na geocachingu opravdu trápí a co bys chtěl, aby kačeři obecně v tom nadcházejícím roce 2019 zlepšili?
Jsem už skoro geocacher ve výslužbě a z toho titulu asi pro takové rozumování nejsem úplně ten pravý. Přijde mi, že geocachingu nejméně pomáhají keše jen pro bod (či přesněji pro hodně bodů) a pro statistiky. Ale je to na delší rozvedení, jsou tu pro a proti. Hráči by dle mého názoru nejvíce pomohli hře, kdyby malinko pečovali o nacházené kešky – vyfouknout smetí, vyházet odpadky, papírovým kapesníčkem vytřít vlhkost, doplnit tužtičku, nahlásit vlastníkovi problémy. Prostě k celému geocachingu nepřistupovat jako k atrakci, co je tu připravená pro mne, ale jako ke hře, co si všichni připravujeme pro sebe navzájem.
Adame, ani zdaleka jsme nevyčerpali všechna témata, co třeba navázat na tento rozhovor někdy v budoucnu? Měl bys chuť a najdeš si na nás zase čas? 🙂
Ano, rád.
Adame, velké díky za rozhovor a za čas, který jsi mu věnoval.
