Za chvíli už zalehám k báglu do smrčků a kolem kempu sviští tři policejní auta na houkačkách. Jen si představím, jak si u přívozu notuje Kazdera s novým kamarádem za přikyvování policajtů a v nestřežené chvilce beru roha přes hlavní silnici a mizím v lese. Mířím si to opět po zelený, ale na Světlík nepudu, tam ne, tam by mě mohli chytnout. Stačím to za Blatnou směrem na Malšín, odtud to není daleko k Vltavě, okolo tý už se nechá dobře dojít do Budějc snad v pohodě a bez komplikací. K řece dorážím kolem poledního. Vběhnu do mělkého koryta a brodím se asi kilometr vodou. Jestli na mě vezmou psy, mohli by tu ztratit stopu. Nakonec vylezu na druhý břeh, kde se okolo Vltavy točí pěkně červená trasa a mířím dál směr domov. Už mi to tak pěkně nešlape, rychlý krok a běh jsem vyměnil za pomalé šourání, adrenalin ze mě spadnul a voda v botách udělala s opuchlýma nohama po skoro stokilákové tůře svoje. Nakonec se došourám do prázdného vodáckého kempu, kde se vkradu do opuštěné chatky. Osprej zasunu pod palandu a fláknu sebou do postele. Pomalu se mi klíží víčka a na nich mi začíná přehrávat film uběhlých posledních hodin se smějícím se Kazderou… najednou se postel divně zatřese…
Škubnu sebou, Kazdera se ztratí a můj pohled spočine na prknech horního lůžka palandy. Zdálo se mi to? Najednou prkna divně zapraskaj a palanda se zase otřese. Přes hranu vykoukne rozcuchaná hlava se dvěma vyděšeně zírajícíma očima. ,, Kdo jsi“ ozve se a můj pohled je určitě stejně překvapený, jako kluka ležícího nade mnou…,, Hele já nechci žádný problémy…Já jsem tu náhodou, nepráskni mě, prosím“ vydá ze sebe můj spolunocležník. ,, No to jsme na tom asi stejně“ povídám a kluk se už sápe dolů s kudlou v ruce. ,, Schovej to, já tě nenapráším, já jdu z Frymburka, jsem tam musel dát novou keš, já se potřebuju dostat zpátky do Budějc“ Hrnu ze sebe a kluk kýve a zavírá švýcarák. ,, jojo, dobře, hele já jsem Ferda, já jsem z Prachatic, potřebuju přepsat auto, ale ten co mi ho prodal je z Krumlova, tak tam musím“ Usmál se na mě a dodal, ,, to jsme takový dva banditi na stejnej vlně asi co? Hele co je to ta keš?“ Taky jsem se usmál, ,, to neřeš, to ti někdy povím, až se potkáme, víš, třeba až bude líp“ mrkli jsme na sebe a rozesmáli jsme se… Ferda se vyhoup na palandu a za chvíli jsme už oba oddychovali do slunného odpoledne deroucího se do chatky zaprášeným oknem.
Probudil jsem se kolem jedenácté večer, všude byla tma a Ferda byl v tahu. Na stolku pod věšákem u dveří chatky ležel jen kus papíru s rozmačkanou tatrankou a vzkazem: To máš na cestu, drž se a snad se ještě někdy uvidíme až ,,bude líp“. Rozlepil jsem oči, tatranku strčil do ospreje k patce sekaný s chlebem a opatrně vystrčil nos ze dveří. Nad vodou už se válela zase mlha, nikde ani živáčka. Vyplul jsem do chladné noci, boty, potvory, ještě neuschly a nohy v nich zábly.
pro pokračování klikněte na další číslo stránky
