Když miluješ geocaching
 

Starejme se o své keše

Obsah článku

Obíhání Vyšného na Krumlovem mi zabralo dost času a taky jsem byl už dost posranej, prostě o mě vědí a s tím nic neudělám. Jdou po mě. Naštěstí netuší, kam mám namířeno. Za Vyšným jsem přeběhnul zase hlavní silnici a zdrhnul rychle do lesa. Nahoře, na kopci je modrá, po tý dojdu do Slavkova a pak už to není daleko do Frymburka. Na modrou se dostávám tak kolem čtvrtý, cesta je to furt buď do kopce nebo z něj, ale naštěstí tu nevidím ani nohu. Před Slavkovem přichází soumrak a tak si vyhlídnu opuštěný posed a po sekané a kousku chleba upadám opět do polospánku. Telefon mám dávno vypnutý a tak ukecávám hodinky, aby mě vzbudily v půl třetí.

Hodinky opravdu vřele zapípají, já čumim na strop posedu z půlkuláčů a netušim, kde jsem. Za chvíli se mi vrací okamžiky mojí kriminální minulosti posledních hodin a tak se hrabu do brzkého rána se svým osprejem dolů z posedu. Procházím okolo spící vesničky a mířím si to ke Světlíku. Nedá mi to a zamířím do vsi. Dva staré Dněpry stojí stále na svých místech v opuštěném dvoře pěkně zarostlý trávou, jak je tu za dob minulých někdo nechal. Vesnice spí a nikde nikdo, ani pes neštěkne. Napojuji se pro změnu na zelenou a procházím noční mlhou kolem místního rašeliniště. Už tu chybí jen ten klapající mlýn, pomyslím si při vzpomínce na krále Šumavy, ale na to není čas, musím se dostat do Frymburka ještě dřív, než se po městečku začnou toulat lidi. Cesta se nad Milnou naštěstí stáčí přes Vřesnou až do kempu u Frymburka, který je dnes jak jinak než prázdný. Hodinky ukazují něco před šestou a moje skrýš je na dosah. Čas mě sice lehce znervózňuje, ale nedá se nic dělat, buď teď, nebo nikdy!

Ospreje si schovávám do mladých smrčků za kempem a loučím se se sekanou i kouskem chleba. Petku si strkám do kapsy a rychle kontroluji její obsah. S báglem bych tam byl nápadnej, však se pro něj za chvíli vrátím. Vyrážím ztichlým ránem na místo, městečko je stejně prázdné, jako byl Světlík a tak se nenápadně trousím po cyklostezce k přívozu. Okolo projíždí dodávka pekaře, který mi zamává, asi si myslí, že mě zná, protože kdo jinej by se poflakoval teď v šest ráno po městě než místní. Mávám taky, abych nevzbudil podezření a přidávám do kroku. Jsem na místě, sluníčko se pomalu dere skrz ranní mlhu na svět a ta se již válí pouze na vodě klidného jezera.

Zamířím k místu úkrytu, keš už dávno není ve staré hrušce, kde se často ztrácela, teď má pěkné místo za nedalekým plotem u cyklostezky. Opírám se o plot a nakláním se k placáku, který keš kryje. Samozřejmě pod ním nic není, jen prázdný důlek od původní petky a tak šahám do kapsy a vytahuju novou krabku. Keš rychle mizí ve svém úkrytu, teď ještě rychle zakrýt kamenem a hurá pryč, domů, do Budějc…. ,,Hele, co to tam děláš, no ty tam, pocem, co se tam motáš?“ Ozvalo se nedaleko mě a já stuhnul nakloněnej přes plot ke keši. ,, No pocem, povídám, neválej se tam tak přes ten plot“, ozvalo se znovu a tak rychle přikrývám keš kamenem a zvedám se ke stezce. ,,Já?“ zeptám se blbě, páč tu nikde nikdo není a z okna si mě prohlíží už zase postraší pán v letech. ,, No kdo jinej, hele co tam furt děláte u toho plotu… a čí ty si, že tě neznám, seš vůbec vocaď?“ ,, No já jsem Pepík Nováků, no vod Máni né, no z bytovky. Sem musel dom kvůli tý pitomý karanténě…“ vymýšlím si a dědek hodí zadumanej pohled. ,, No tak počkej dole, já ti dám pro mámu vajíčka“ Povídá strejda opatrně a pomalu mizí v domě. Já na nic nečekám a taky mizím, jak nejrychlejc umím směr osprej, Světlík a tak…

pro pokračování klikněte na další číslo stránky

Rubriky